Archive for Říjen, 2017

500. let Reformace – celocírkevní bohoslužba v Bystřici

19. neděle po Trojici

Mt 9,1-8: 1Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. 2A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ 3Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ 4Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? 5Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? 6Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 7On vstal a odešel domů. 8Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválily Boha, že dal takovou moc lidem.

Sestry a bratři v Kristu!

Jsme přesně týden před velkým výročím Reformace i úplně náhodou máme dnes v 19. neděli po Trojici právě velice reformační téma, které obsahuje v sobě dnešní Evangelium. Co je na tom zvláštního? Zvláštnosti je zde skutečně hodně, a proto chtěl bych se zaměřit jen na několik z nich. Tento příběh popisuje nám evangelista Matouš. Pro zajímavost řeknu, že těsně po tomto příběhu v jeho Evangeliu se nachází popis povolání právě apoštola Matouše. To ale tak na okraji.

Evangelista popisuje nám příběh jednoho nemocného člověka, který byl ochrnutý a ležel celou dobu na lůžku. Tento druh nemoci je nám po dnes známý a stále neexistuje na ní nějaký zázračný a efektivní lék. Je to vždy velice kruté a těžké a to pro samotného nemocného, ale i pro jeho rodinu. Je to vždyť situace, když jednotlivec není schopen se sám o sebe postarat, když vyžaduje vlastně celodenní péči, člověk chromý nemůže vždyť ležet jenom v lůžku, protože tehdy končí se to další nemoci a to proleženinou. Kdo a jak se staral o toho chromého z Evangelia, toho nevíme. Jak přesně vypadal zdravotní stav toho člověka, toho také nevíme.

Vlastně můžeme jenom kreslit různé scénáře jako to mohlo být, co tento člověk cítil. Na co ještě očekával. No právě. Na co ještě očekával? Co měl před sebou? V podstatě už jenom smrt. A tak v jeden den, v den, který si tento chromý člověk ani nenaplánoval, do rybářské vesnice Kafarnaum v Galileji přišel samotný Ježíš. Bylo to hned po tom, jak uzdravil hodně lidi – včetně tchyně apoštola Petra, pak když vzkřísil mládence z Nain, takže místní lidé věděli, že tento Ježíš, je to někdo výjimečný, někdo kdo děla obrovská znamení a zázraky. Popis Matoušův je zde velice stručný, ostatní Evangelisté popisuji nám, že místo ve kterém byl Ježíš bylo tak zaplněno, že přátelé chromého museli udělat díru ve střeše aby se mohli dostat k Ježíši. Podívejte se kolik námahy. Kolik tam bylo determinace. Oni věděli, že pravděpodobně, že to je pro něho jedinečná šance, že když dnes nezůstane uzdravený, tak možná už do konce života bude v posteli. Tento člověk měl obrovské štěstí. Obrovské. Ježíš uviděl chromého, uviděl jeho známé, kteří s vírou ho k němu přinesli. A pak řekl: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Představte si tuto situaci a reakci, která mohla tehdy vzniknout. Všichni očekávali na velice konkretní zázrak – ozdravení. A Ježíš místo toho, aby ozdravil tohoto člověka, říká pouhá slova. Zklamání?

Co to ale za slova, která řekl Ježíš? Zde chci navázat na dějiny a konkretně na dějiny evangelické církve na Těšínsku. Až do tolerančního patentu v roce 1781 jediný luteránský kostel pro evangelíky na Horním Slezsku a na Moravě byl v Těšíně, známý doufám všem Ježíšův kostel. Lidé měli do tohoto kostela velice často obrovsky dalekou cestu. Návštěva kostela to nebyla otázku několika hodin, ale občas i pár dnů cestování. Proč lidé cestovali do Těšína? Aby uslyšet kázání? Vždyť měli doma Postily, mohli si přečíst kázání v každou neděli. Tak proč cestovali do Těšína? Aby společně zazpívat? Vždyť měli doma Třanovského kancionál a mohli v rámci domácí pobožnosti zpívat společně písně. Tak proč cestovali do Těšína? Co neměli doma? Třeba neměli právě táto slova – odpouštějí se ti hříchy. Nemohli slyšet slov rozhřešení, nemohli přijímat dary těla a krve Krista. Nemohli zažit společenství věřících. Právě proto cestovali do Těšína. Právě proto věnovali občas i několik dnů, aby si sednout do lavic, a nalézt pro svou duší takové potěšení.

Dnes už tak necestujeme. A koneckonců nejsmutnější je tento obraz, když je Zpověď a Večeře Páně po bohoslužbě a v kostele zůstává jen několik lidi. Je to skutečně smutné. Protože co to ukazuje? Že nemáme zájem o Boží odpuštění? A možná, že problém je v tím, že my nevíme co je to vlastně Boží odpuštění. Vidíme tam jenom nějakou formulaci, kterou říká pastor a pak následující sbírku za oltářem… . A možná je to něco víc? Ano, rozhodně, je to něco víc. Slova Božího odpuštění je to začátek nového života. Je to očištění naše duše. Hygiena našeho svědomí. To jsou drazí, pro křesťanský život věcí základní. To, že člověk může přijít do kostela, a pokud mu to bohoslužebný prostor nabízí – a měl by nabízet vždycky, tak může pocítit očištění svého svědomí, obnovení relace s Bohem, to je drazí opravdu krasná a neuvěřitelně důležitá věc. Vždyť – podívejte se. Každý z nás svým způsobem prožívá týden po týdnu. V práci, v škole, na důchodě. O samotě a v společenství. Máme na sobě menší anebo větší zodpovědnost. Možná máme hodně k práci, u toho ale málo času a sotva stíháme. Jsme unavení, nejistí, plní stresu. To je drazí běžný popis běžného, soudobého člověka. I když máme úspěch za úspěchem, tak nemůžeme říci, že tento život je jednoduchý, že stále máme plno energie, důvěry.

Každý člověk, potřebuje systematicky, jednou za určitý čas udělat něco pro sebe – třeba vyrazit na dovolenou, anebo obvyklou procházku, či poslouchat nějakou hudbu, přečíst nějakou knížku. To má obrovský vliv na náš život z celého psychosomatického hlediska. Ale krom toho, krom těchto věci, které většina lidi více méně dělá, je třeba aby byl ještě tento náboženský element, konkretně očištění z hříchů. Očištění z hříchů nám nenabídne jakákoliv cestovní kancelář, jakékoliv místo i kdyby bylo ono považováno za posvátné, nenabídne nám to hudba a četba, nabídne nám to jenom samotný Pán Bůh, který skrze službu církve nabízí to nám, pokud litujeme, věříme a chceme měnit náš život. Slova rozhřešení to nejsou pouhá slova. To jsou slova života.

Když Ježíš řekl táto slova chromému, najednou se objevila velice zajímavá situace. Čteme: někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ V Lukášově Evangeliu zákoníci a farizeové říkají ještě: Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“ Takže oni tvrdí, že Ježíš nemá právo odpouštět hříchy. Ale mezi shromážděnými lidmi byl určitě ještě jeden názor – Ježíš řekl chromému o odpuštění hříchu, a ve skutečnosti nejen nemůže něco takového udělat, to ještě víc – jistě není schopen uzdravit tohoto nemocného. Takže máme zde chvíle napětí, chvíle nejistoty. Na to ale čekal Ježíš a položil všem otázku: Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? Je to jasné, že vždycky je snadnější říci jakési slova, než udělat konkretní skutek. To víme. Oni to také věděli, a proto si mohli pomyslet, že Ježíš potvrzuje, že říká prázdná slova. Ale to co za pár chvíli udělal náš Spasitel bylo zde rozhodující: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel domů. Proč právě takto udělal Ježíš? Proč bylo to očekávání, nejistota, proč se z toho stál takový trochu divadelní akt? Odpověď dává nám Ježíš: Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.

Syn člověka – to znamená Ježíš Kristus má moc odpouštět hříchy. Ale – a teď důležité, to neznamená že se toto pravidlo omezuje jen ke přímému působení Ježíše na zemi, anebo potom v podobě udělování rozhřešení ordinovanými služebníky – to je jedná věc, ale zde jde o ještě něco víc, každý z nás, má a přesně řečeno musí odpouštět hříchy – svým viníkům. Odpouštět. Odpouštět to nezmámená říct několik specifických slov. Slova v odpouštění to jenom nastroj. V podstatě ani by táto slova nebyla potřebná. Ale to co je třeba, to to, aby to odpuštění se stalo faktem v naším srdci a aby tento druhý, náš bližní, náš viník, viděl, nebo cítil, že je mu odpuštěno. To samozřejmě neznamená nějakou anarchii, že třeba někdo někomu zavraždil bratra a teď se on musí hned smířit s tímto vrahem, a pak se příběh končí. Ne. Když někdo udělal něco špatného, dokonce i když toho nelituje – tak za prvé je něco takového jak světská spravedlnost – v podobě policie, soudů a tak dále, za druhé je modlitba k Bohu, aby obrátil srdce toho člověka. To je už v rukách Božích, nebo v rukách státu. Ale to co je v naších rukách – to je v křesťanech, to dávání odpuštění – neboť jak říká nám Ježíš v Evangeliu: Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení.

Sestry a bratři v Kristu!

Podívejte se jak obrovsky se změnil život tohoto bídného chromého člověka. Než setkal Ježíše, jeho život měl před očima už jenom smrt. Najednou tento člověk uviděl před sebou novou skutečnost – život. A to drazí, není věc, která se stala jenom jemu, jenom kdysi, jenom v Ježíšově fyzické přítomnosti. Neboť proto existuje křesťanská církev, aby takové věci měly místo stále. Abychom my, stále, měnili naše hledisko, na lepší, na takové ve kterém je plno naději, na takové ve kterém to co je před námi je skutečně krasně a pozoruhodné. Na takové ve kterém nejsme otroky naších chyb. Křesťanství je to útek z otroctví. Přesně tak jak kdysi Izraelci utekli z Egyptského otroctví, přešli vodou do svobodné země, a měli před sebou život. My také, pokřtění v Krista, zaznamenání s darem odpuštění, máme před sebou život, nedělní bohoslužba je místo které tento život v nás obnovuje, a každodenní realita je místo ve kterém tento život máme uplatňovat, Bohu na chválu, a lidem na svědectví. Amen.