Neděle Věčnosti
Sk 1,11: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“
Sestry a bratři v Kristu!
A tak jsme už u konce církevního roku. Roku během, kterého jsme oslavovali výročí 500. let Reformace, roku během kterého každý z nás svým výjimečným způsobem zaznamenal Boží působení a Boží milost ve svém životě. Ale konec církevního roku v naši evangelické tradici není jenom samotným koncem, ale odkazuje na něco víc. A proto dnešní neděle se nazývá také Neděli věčnosti. Tento název existuje u nás vice méně 200 roků a zavedl ho pruský král Fridrich Vilém III, na památku vojáků, kteří zemřeli během Napoleonských válek. Dřív táto neděle, jinak 27. neděle po Trojici ani neexistovala, třeba v postili Dambrowského je poznámka, že kdyby církevní rok měl až 27 neděli po Trojici, tak aby v tento den použit text Evangelia buď to ze svátku Proměnění Páně (což v luterské tradici je poslední neděle po Zjevení) anebo – a to je zajímavé – aby použit texty z dne svaté Kateřiny – křesťanské mučedníci, která žila ve 4. století. Některé církve luteránské ve světě prožívají dnes stejně jako římští katolíci slavnost Ježíše Krista krále. My ale jsme věrní této pruské tradici a prožíváme dnes Neděli Věčnosti.
Pokud ještě pamatujete na text kázání, který jsem přečetl, tak když jste ho pečlivě poslouchali, to jste se všimli, že popisuje on události, které měly místo 40. dnů po Zmrtvýchvstání Krista. To znamená, že se jedná o příběh Nanebevstoupení Páně. Samozřejmě této události věnujeme zvláštní sváteční den, i když musím se smutkem konstatovat, že je možné mít dojem, jakoby tento svátek pro nás nebyl důležitý, neboť frekvence na službách božích je tehdy velice mizerná. To tak jenom na okraji. To co se ale stalo v den Nanebevstoupení Ježíše skvěle představuje nám dnešní hlavní téma neděli věčnosti. To jest očekávání. Očekávání na – zde bude těžké, možná pro někoho nové slovo – očekávání na Paruzii – to znamená druhý příchod Ježíše Krista.
Než se ale budeme zabývat hlubokou teologii, kterou nám dává dnešní text kázání, zaměřme se zatím na mnohem jednodušší věc. Pocity. Pocity, které ovládaly učedníky po jejích rozloučení se svým Mistrem, Pánem a Spasitelem. Jak myslíte, co oni tehdy cítili? Společně prožili smrt Ježíše, těšili se jeho zmrtvýchvstáním, pak zažili ještě několikrát jeho přítomnost, a teď je třeba se loučit. Jak ale teď bude vypadat jejích život? Vždyť jako Ježíšovi učedníci ho poslouchali, následovali, dělali to co jím přikázal. Byli ve stínu jeho autority. A teď, najednou stín mizí a všichni se na ně dívají. Všichni jsou zvědaví co učedníci Mistra z Nazareta se naučili a co vlastně mohou nabídnout. Jak myslíte, měli apoštolové sílu, aby hodně a efektivně zastupovat Ježíše na zemi?
Představte si, že v polovině vyučování zkušený učitel odchází a jeho místo mají nahradit jeho vlastní žáci. I kdyby se snažili nevím jak, tak stále nejsou schopní nahradit autoritu, zkušenost a znalosti svého Mistra. Stejně bylo v případě apoštolů. Kniha Skutků popisuje nám tento krátký úsek 10. dnů, mezi nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Apoštolové během této doby, krom toho že se neustále modlili, udělali jenom jednou věc. Zvolili nového apoštola – na místo Jidáše – to jest Matěje. Jen tolik. Anebo až tolik. Na víc nebyli schopni si dovolit protože měli strach před Římany a Židy. A tento strach měl své reálné důvody. Poslušně ale čekali v Jeruzalemě na to co Bůh pro ně udělá.
Takže – a to je zde klíčové, oni se nezastavili na okamžíčku nanebevstoupení. Před tým varovali je andělé Páně slovy: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Proč stojíte a hledíte k nebi? Těmito slovy, se začíná drazí doba očekávání na opětovný příchod Ježíše, doba která stále trvá, doba které konec zná jenom všemohoucí Bůh. Nám ale zůstává jenom nejisté očekávání. Zůstává nám teologicky řečeno Advent – neboť to slovo právě znamená očekávání.
Co to ale znamená pro nás? Co to znamená pro běžného člověka? Jak to má ovlivňovat naši každodennost? Tento příběh i když se možná zdá trochu abstraktní, nebo alespoň těžký, je opravdu velice životní. Postoj, před kterým andělé varovali učedníky platí i v naších životech. Možná i my chtěli bychom hledět k nebi. Zastavit se na jednom okamžiku. Nic neřešit. Prostě, se těšit chvíli. Dívat se do tohoto nebe a jenom si opakovat, že všechno je v pohodě, všechno máme pod kontrolou. Že tam v nebi je náš referenční bod, který nás drží. To je drazí velké pokušení. Pokušení aby zapomenout na ostatní, důležité věci, a soustředit se jenom na to co pro nás dobré a jednoduché. Aby učinit z toho takový prostředek ospravedlnění.
Jak to myslím? Kdyby apoštolové zůstali na místě rozloučení s Kristem, mohli by to právě ospravedlňovat tímto, že vždyť na něho čekají. Že je to posvátné, zvláštní místo. Že vždyť samotný Kristus je povzbudil, aby na něho čekali. Člověk aby nemusel nic dělat si najde hodně různých důvodů. A to se týče i víry i běžného – řekněme světského života. Ale vždyť Kristus očekává od nás něco jiného. Stejně jako i neočekával, že učedníci se zastaví na místě rozloučení. On měl pro ně plán. On neponechal je o samotě. Neukončil brutálně krasnou kapitolu své přítomnosti. Doba očekávání – teologicky – druhý Advent, je stále doba Ježíšovy přítomnosti, blízkosti, jenom v jiných podmínkách.
Aby to pochopit, aby pochopit očekávání na opětovný příchod Kristův, je třeba se zaměřit na vyznám nanebevstoupení Páně. Vyznám, který pro nás luterány je dost zvláštní. Protože pro nás táto událost nebyla počátkem Ježíšovy nepřítomnosti, vzdálenosti a čeho tam ještě. Právě opačně! My luteráni vyznáváme učení o všudypřítomnosti Kristova těla po jeho nanebevstoupení. Což znamená, že i když Kristus je jakoby „hlavně“ v nebesích, tak stále je reálně přítomný, třeba v darech Večeře Páně. Nebesa to není nějaké vězení pro Krista – jako to v praxi tvrdila švýcarská reformace. Pokud Ježíš je Bůh, tak nemůže být omezený jenom na jedno místo. Takže když slavíme svátost Večeře – tak jako třeba dnes, tak Kristus je skutečně blízko nás, nás – každého z nás, je to přítomnost objektivní ale zároveň velice osobní, a tento moment jeho přítomnosti, je to místo nejbližší nebesům zde na zemi – jako to krasně popisuji klasici luteránské teologie.
A to je drazí klíčové pro naše chápání života. To je svým způsobem symbolické, že Bůh neočekává, abychom se dívali do nebes, a čekali na nevím nějaký zázrak, buď cokoliv. Bůh své království, svou přítomnost přináší k nám, na zem. Bůh říká nám, že naše existence zde na zemi je jenom dočasná, ale zároveň činí nás zodpovědnými za tuto dočasnost. Jinak řečeno – abychom to lepé pochopili. Naše očekávání na opětovný příchod Krista, je to vyplňování Božího plánu teď a tady. Náš život na zemi není jako očekávání na autobus na zástavce, není to zbytečná doba. Člověk víry, křesťan, ví, že neexistuje taková doba, která by byla zbytečná. I když – a to už naše chyba, my můžeme každou dobu promarnit, můžeme všechno zanedbat. Můžeme. Ale to není správné. Je to hřích. Bůh chce aby táto doba mezi nanebevstoupením jeho Syna a jeho opětovným příchodem byla co nejlíp využitá. Aby zde na zemi, mohl nalézt srdce, která budou otevřená na jeho milost, která budou vděčně prožívat své životy. Srdce, která se budou řídit přikázáními. Říká se, že křesťan má být pořad připravený na Kristův návrat. Ano, říká se. A jak to vypadá v našem konkretním případě? Je v našem každodenním působení vědomí toho, že cokoliv činíme, činíme to tak dlouho, jak Bůh rozhodně, že už stačí? Prostě – je v naši každodennosti skutečné vědomí věčnosti a bázeň, která by měla s ní souviset?
Sestry a bratři v Kristu!
Je ještě jedna taková věc, která souvisí s názvem dnešní neděle – to jest Věčnosti. Je to taková zvláštnost. Co chvíli vzniká nové nějaké proroctví kdy přesně opět přijde Kristus. Do konce jsou různé křesťanské denominace, hnutí buď sekty, které jsou především zaměřené na nějaký přesný termín konce světa. V luterství ale něco takového moc neexistuje. Proč? Jako luterský ortodox, řekl bych, že je tomu takto protože luterství obsahuje čisté a zdravé biblické učení. A právě na základě toho biblického učení víme – anebo měli bychom vědět, že konec světa, opětovný příchod Krista, to není nějaká událost, kterou lze srovnat s běžnou veřejnou akci, na kterou se připravíme – skoro jako na nějaký výlet. Co víc – nikdy nebudeme úplně na to připravení. Ale podívejte se – byli apoštolové úplně připravení na to co mělo je čekat po Ježíšově nanebevstoupení? No nebyli. A mohli ovlivnit všechno kolem sebe? No nemohli. A zastavili se z toho důvodů? No nezastavili.
A to je drazí nauka pro nás. Máme očekávat na Kristův příchod. I když nejsme na něj připravení, ale máme se o to starat. I když nemůžeme úplně ovlivnit naše životy, ale máme se o to starat. I když občas je těžko jít dopředu, tak pamatujme, že delší zastavení je jako regrese, jako posunování se zpět. Očekávejme na opětovný příchod Páně. Vděčným srdcem plným víry a lásky. Každodenní poctivou a zodpovědnou práci. Poslušným a obětavým vykonáváním své společenské roli. Nehleďme v nebo. Nehleďme v něco co nás jenom zastavuje. Hleďme před sebe. Hleďme ve směru věčnosti. Očekávejme na věčnost aktivně, ne pasivně. Konečně – i když věčnost se nám může zdát jako nečitelná, nebo nejista, pamatujme – králem Věčnosti je Bůh, a pokud budeme mu věrní, nemusíme mít strach. Nemusíme mít strach protože Kristus svou smrti na kříži, otevřel nám bránu věčnosti. A tehdy, věčnost je pro nás nic jiného, než život. Plný život v Boží blízkosti, bez konce. Amen.